Když David porazil Goliáše

Psal se 21. říjen roku 1973 a týmy Winston Cupu byly na poslední zastávce 28ti dílného seriálu, tedy na trati Rockingham Speedway. Podívaná, s názvem American 500, naskýtala mnohé. Jakožto lídr průběžného pořadí se do posledního podniku sezóny podíval jistý Benny Parsons, který dle mnohých, měl natolik velký bodový náskok, že by jej v The Rock neměl nikdo ohrozit.

Situace však nebyla až tak jednoznačná. I možná i díky několika nezdarům v předchozích sezónách, kdy se vedení NASCAR rozhodlo použít různorodé pohledy na pravidla týkající se udělování bodových příspěvků, se toho dne v Severní Karolíně motala hlava nejednomu divákovi či jezdci.

Jedno bylo jisté. Benny Parsons bude mít za úkol udržet svůj závoďák mimo neúprosné betonové zdi.

V sezóně 1973 se jelo “pouze” 28 závodů. Šlo o druhý rok, kdy se hlavní sponzor soutěže Winston, rozhodl podporavat jen ty závody, které by přesahovaly délku 250mil. Průměr 48 startů během jednoho roku, se tedy stal minulostí. Z kolotoče levotočivých zatáček tak vypadly malé ovály, na kterých se jezdily kratší závody, udělovalo se méně bodů a peněžité odměny se rovněž nemohly rovnat s těmi, které byly k mání na tratích jako Charlotte či Atlanta.

Výpadek těchto tratí znamenal i menší účast finančně slabších týmů. Ačkoliv se Richard Petty či Cale Yarborough už tehdy mohl těšit z dnes tolik nutného sponzoringu – drtivá většina startovního pole byla tvořena z jezdců, soukromníků.

Zkrácení závodního kalendáře, který se od té doby skládal z oválů, na které bylo potřeba se finančně vyzbrojit, mělo za příčinu ubýtek menších týmů. Koneckonců, jen šest jezdců se zúčastnilo všech 28ti závodů – Parsons Yarbourough, Gordon, Hylton, Petty a Ballard.

V rámci nalákání i ostatních, za účelem hojnější účasti v jednotlivých závodech, se vedení NASCAR uchýlilo k dalšímu překopání bodového systému. Vítěz tehdy bral 100 bodů, všichni ostatní pak půl bodu za každé dokončené kolo. Systém tím měl donutit menší (i větší týmy) k účasti na všech závodištích. Jezdec, který např. dojel v závodě na 12. místě a ve stejném kole jako vítěz, obdržel stejný počet bodů jako ten, který se do cíle dostal na místě 2. Ačkoliv se zdá tato matematika neobjektivní, opak byl (téměř) pravdou. Velmi často se totiž při závodech trvající tři, čtyři hodiny stávalo, že vítězný jezdec měl na své nejbližší soupeře náskok více jak jednoho kola.

Benny Parsons se toho dne kvalifikoval na 5. místě. Úkol, jak již bylo řečeno, byl jasný. Vyhnout se jakémukoliv karambolu a neuvařit svůj 73Chevelle. Vůz tehdy vlastnil jistý L.G. DeWitt a šlo o tým, který rovněž marně hledal hlavního sponzora. Díky podnikavosti DeWitta se tu a tam skrze jeho logistickou firmu na hlavní kapotu Parsonsova závoďáku dostala firma Unocal76. Šlo však o ojedinělé případy.

Jediný dosavadní úspěch, který tato dvojice zaznamenala, bylo vítězství ve 100 mílovém závodě na kratkém oválu v South Bostonu a to během sezóny 1971. Benny Parsons byl považován spíše za “cestovatele”, který se z řad jezdců ARCA vychýlil na několik sezón mězi nejrychlejší “stockcáristy” světa. Během roku 1973 se Parsons/DeWitt dostali na victory lane po druhé v kariéře. Stalo se tak v červencovém závodě na Bristol Motor Speedway. Až na tento úspěch se tým řadil mezi ty, které se snaží hlavně nic nerozbít, aby bylo další víkend s čím závodit. Finanční situace se s velkými týmy jako Petty Enterprises či Wood Brothers nedala srovnávat.

Před vstupem do sezóny 1973 byl jasným favoritem Richard Petty, který defacto ovládnul celá sedmdesátá léta. Petty se stal mistrem během dvou předchozích let a nasbíral celkem 29 vavřínů – v roce 1971 jich bylo 21. Jeho velmi dobře dotováný STP Dodge měl snad jediného konkurenta a to byl tým Bobby Allisona a jeho Cehvrolet v barvách Coca-Cola. Do žebříčků NASCAR se vrátil i Cale Yarborough, který za sebou mě krátké intermezzo v sérii IndyCar. David Pearson, který byl velmi nebezpečný na dlouhých tratích se, jako vždy, uchýlil k tzv. partial schedule, tedy účasti jen na “vyzobaných” podnicích s největší finanční odměnou – Daytona, Talladega, Michican atd.

David Pearson se v roce 1973 mimojiné dopustl procentuálního rekordu, kdy během 18 startů vyhrál 11 závodů.

Od samotného začátku si však tyto týmy stěžovali na bodový systém, který zvýhodňoval ty, kteří v pozadí jezdili pravidelně do cíle. Menší týmy však také nebyly spokojeny s tím, že větší týmy – na základě úspěchů z předchozích sezón – měly finanční odměny za to které místo nesrovnatelně vyšší, než týmy bez velkých spoznorů. Každý tedy ukazoval prst na každého.

A právě konzistentnost udala směr Bennyho budoucího úspěchu. Ačkoliv Bennyho např. v Daytoně zradil motor a většinu sezóny odjel ve voze Chevy Monte Carlo, který měl aerodynamické vlastností krychle, se tento 31 letý rodák ze Severní Karolíny postupně protloukal v žebříčku NASCAR k horním patrům. Zatímco se Petty, Allison či Yarborough potýkaly s poruchami motorů či se nazvájem vyfaulovali během bojů o vítězství v jednotlivých bitvách, Benny si to pomalu kráčel k titulu.

Duo Parsons/DeWitt během sezóny 1973 vystřídali tři vozy, 71Mercury, Chevy Monte Carlo a 73Chevelle.

Vítězství v Bristolu bylo vyválčeno během neuvěřitelně horkého dne. Většina startovního pole se uchýlila k využití tzv. relief driver, tedy jakéhosi co-drivera v případě potřeby – jev tehdy docela častý. Bennyho v Bristolu vystřídal John Utsman. Většina velkých jmen se do cíle nepodívala. Bennyho náskok pod šachovnicovou vlajkou tvořilo neuvěřitelných sedm kol. Druhý dojel L.D. Ottinger.

Během 28ti startů se Parsons do T10 podíval 21x a v první pětce se umístil v 15ti případech. Do Rockinghamu si Benny přivezl náskok 194.3 bodů. Zdali to bude stačit, nikdo nevěděl.

Benny věděl co bude potřeba. Dojet do cíle bez jediného škrábance a ujet co možná nejvíce kol. Závod v Rockinghamu byl vypsán na 492 kol. A šlo o hodně. Už během rozhovorů se Benny svěřil, že titul pro něj znamená pokračování v kariéře. Pro Petty či Allisona by to byl jen další úryvek v jejich bohaté kariéře.

Po startu se jezdci volně přenesli do 13. kola. Ironií osudu se právě v tomto kole stala nehoda – do které se zapletl i Benny Parsons. Johnny Barnes (startoval 40.) se dostal do smyku a Benny, který se ve stejný moment vyřítil z jedné ze zatáček, se díky vyhybnému manévru dostal do lemující zdi. Náraz do zdi a do roztočených vozů zněl jako výbuch bomby. A i tak vypadal vůz Bennyho Parsonse.

Pravý bok byl kompletně rozerván, pravé přední kolo jakoby nikdy neexistovalo a zadní náprava se rozhodně nenacházela na svém původně určeném místě. Jak následně poznamenal L.G DeWitt, tým právě přišel o 50’000 dolarů, neboli o bonus za získaný titul. Hůl nad zdemolovaným vozem zlomil i jistý Travis Carter, který toho času v týmu pracoval jakožto hlavní šéfmechanik – o několik desítek let později na sebe upozornil i jako vlastník Carter Motorsport.

Vrak byl odtažen do garáží. Zdálo se, že je konec.

Stalo se však něco nevídaného.

Majitelé, mechanici a další volné ruce z malých, nezávislých týmů se přidali ke snaze udržet Bennyho vidinu vítězné sezóny. Náhradní díly se postupně shromáždily z odstupivších kolegů, kteří se rovněž podíleli na opravě téměř pohřebené “dvaasedmdesátky”. Výsledek stále připomínal vrak, ale byl to vrak pojízdný.Poslepovaný speciál původně červené barvy se v 149. kole vrátil zpět na trať.

Do karet dua Parsons/DeWitt hrál i fakt, že ve 133. kole odstoupil Richard Petty. Parsons tak měl úkol – pomalu, ale jistě kroužit a kroužit a sbírat tak důležité body v podobě odjetých kol. V 394. kole však přišel krutý konec. Bennyho vůz se natolik rozpadal, že už nešlo pokračovat dál.

Důležité bylo však to, že tento výkon bodově stačil na zisk titulu.

Příběh, který tehdy zachvátil veškerá média zabývající se motorsportem v Severní Americe nebral konce. Benny Parsons totiž toho dne dokázal, že David stále může porazit Goliáše.

Titul se mu už do konce kariéry obhájit nepodařilo. Závodní helmu pověsil na hřebík po roce 1988 ve svých 47 letech. Celkem 526 startů, 21 vítězství a 283 dojezdů v první desítce.

Benny se následně ponořil do tajů komentátorské “hokejky” a společně s Nedem Jarrettem, Bobem Jenkinsem a skupinou ESPN dělali během závodů NASCAR společnost americkým dovákům po více jak dvě dekády.

Benny Parsons zemřel po težké nemoci 16.1. 2007 v Charlotte.