1. Generace vývoje závodních speciálů NASCAR

První generace je dnes vymezena roky 1948 – 1966. Přesto, že již závodění spadá pod asociaci NASCAR, která všemu začala dávat řád a směr, především z počátku závodily na okruzích vozy opravdu různých vzhledů, druhů, typů a rozmanitost se dala najít i v bezpečnostních prvcích nebo výkonech motorů.

Závodilo se doslova s tím, kdo měl zrovna co v garáži, standardně vozem jezdil do práce a ve volných chvílích přestavoval svůj vůz na závoďák. Dveře byly přidělávány popruhy, šrouby a ti zapálenější si je prostě přivařili. Nebylo nic neobvyklého, že se vozy na závodění i půjčovaly nebo dokonce pronajímaly.

Bezpečnostní prvky byly na skromné úrovni, bezpečnostní pásy nebyly povinností ani pro jezdce natož pro výrobce vozů. Bezpečnostní pásy jako takové byly přitom patentovány už v roce 1885. Jenomže v Americe došlo na uzákonění povinnosti vybavovat vozy bezpečnostními pásy až v roce 1963. Kdo  neměl pásy a chtěl pro své bezpečí něco udělat, tak se prostě k sedačce přivázal provazem, nebo něčím, co pásy nahrazovalo.

V roce 1960 přichází bezpečnostní prvek v podobě vnitřní konstrukce. Ta byla navržena a zkonstruována Johnem Holmanem a Ralphem Moodym z továrního týmu Ford. Konstrukce měla jednoduchou funkci, zabránit deformaci střechy v případě, že se auto obrátí. Konstrukce tu byla, ale opět nebyla povinností. Jedinou povinností tedy stále zůstávala nutnost zatížení zadní nápravy, právě to byl jediný povinný prvek, který měl zabránit otočení vozu.

Tato generace vozů klasicky používala naprosto původní kovové nádrže na palivo, což je dnes nemyslitelné. Nádrže se vlivem nárazů protrhávaly, docházelo k únikům paliva a četným požárům. Právě tento nedostatek je dnes považován za příčinu smrti Edwarda Glenn „Fireball“ Robertse, Jr. (20. ledna 1929 – 2. července 1964).

Ford legendy přezdívané Fireball se na Charlotte Motor Speedway během květnového závodu po nárazu do lemující zdi převrátil a vznítil. Skrze plameny se k jezdci nebyl schopen nikdo dostat. Roberts utrpěl popáleniny druhého a třetího stupně na více jak osmdesáti procentech těla a musel být v kritickém stavu letecky transportován do nemocnice. Události podobného charakteru inspirovaly k vylepšení v podobě palivového článku, který nejen, že zabrání úniku paliva z nádrže, ale zabrání jeho vznícení. V roce 1966 jsou nově povinností pro jezdce protipožární obleky.

Motory burácející na okruzích byly většinou šesti nebo osmi ventilové, jejich výkon  nepřesahoval dvě stě koní. I tak se nejen srdce vozů dočkávala četných úprav. Měnila se například sací potrubí, tak aby do motorů mohlo proudit více paliva. Vyměňovaly se kompresory a někteří se odvážili natolik, že do vozů přidávali turbodmychadla. A když už nestačilo ani to, do vozů se dávaly zcela jiné motory. Zlepšování zavěšení kol, tlumičů a dalších maličkostí bylo na denním pořádku.

ZÁSTUPCI 1. GENERACE

FORD BUSSINES COUPÉ (1939)
Tento vůz si oblíbili již samotní Moonshine Runners, nejen, že v té době to bylo jedno z nejprodávanějších aut vůbec, navíc splňovalo spoustu kritérií pro pašování nelegálního alkoholu. Bylo nenápadné, průměrně rychlé a skýtalo mnoho úložného prostoru. v NASCAR se závodilo především s modelem z roku 1939 (vůz se vyráběl již od roku 1936). Standardně byly tyto Fordy vybaveny motorem V8 Flathead a měly třístupňovou převodovku. Výkon byl 85 koní (63 kW) a čím se mohla automobilka Ford chlubit byly rozhodně hydraulické brzdy.


NASH AMBASSADOR (1950)
Ambassador je jedním z vozů, které se na tratích objevovaly již od prvních sezón NASCAR. První Ambassador přitom sjel z výrobního pásu již v roce 1932. Automobilka NASH je dnes považována za průkopníka v oblasti aerodynamiky, protože na tento prvek kladla důraz ve dnech, kdy ostatní automobilky slovo aerodynamika příliš nepoužívaly, u nich to bylo spíše: výkon, výkon, výkon. V letech 1950 a 1951 automobilka NASH vůbec jako první sepsala dokonce smlouvu o sponzorství s NASCAR. Později v roce 1954 NASH spojuje síly se společností Hudson Motor Car Company a společně dávají základ společnosti AMC (American Motors Corporation). V Ambassadoru jsme mohli sledovat například závodící dynamické hvězdy Curtis Turnera a Johnnyho Mantze.

PLYMOUTH BELVEDERE a PLYMOUTH COUPÉ
I tyto vozy patří k těm, s kterými se závodilo od oficiálních prvních dnů NASCAR. S Plymouthem r.v. 1949 #42 závodil například i Lee Petty. Pozdější model vozu Plymouth Belvedere r.v. 1967, s kterým závodil například i „King“ Richard Petty, byl uveden do síně slávy, jako velmi vzácný artefakt. „Plymouth Belvedere bylo opravdu speciální auto,“ řekl Petty. „Tehdy se dalo najít auto, které bylo dobré na krátkých tratích a rychlostních silnicích, auto, které zvládalo dobře polní cesty, ale nedalo se najít auto, které by to zvládalo excelentně všude. Plymouth byl rychlý bez ohledu na to, kde jste s ním jeli. Rozhodně do síně slávy patří.“       

OLDSMOBILE ROCKET (1953)
Rocket spatřil světlo světa v roce 1949. Oldsmobile spolupracoval s Cadillacem a společně přinesly světu automobilů novinky jako krátký zdvih motoru, vysokou kompresi nebo zpětný ventil V8 motorů. Tyto prvky se více jak na třicet let staly naprostým standardem automobilového průmyslu. Model představený v roce 1949 byl výrobci nazýván nejrychlejším „stock“ automobilem v Americe. Výrobci si na toto prohlášení trumfli díky schopnosti vozu jet až 95 mil za hodinu (153 km/h). Své doby, kdy Rocket vyhrával šampionáty se mu přezdívalo „King of NASCAR“, později jeho slávu zastínil (výše zmíněný) Hudson Hornet.

HUDSON HORNET (1955)
Společnost Hudson Motor Car Company byla založena v roce 1909 Royem Dikeman Chapinem, provoz ale mohl být zahájen díky kapitálu, který do společnosti vložil Joseph Lowthian Hudson a právě podle něj byla společnost pojmenována. V roce 1954 se Hudson Motor Car Company spojila s automobilkou Nash a dali tak vzniknout nové společnosti American Motors Company. Hudson Hornet se vyráběl od roku 1951, ještě do roku 1953 jste s nabízeným šestiválcem mohli užívat výkon 107kW. Později byl výkon zvednut na 126kW.

V roce 1952 se s jedním Hudsonem č. 6 proháněl Marshall Teague, vůz byl sponzorován přímo automobilkou, spolupráce mezi Teaguem a Hudsonem MCC byla navázána poté, co Honrneta Teague proslavil vítězstvím slavné daytonské pětistovky. Teague nelenil a o rok později vyhrává v Daytoně po druhé. Tato výhra byla označena za vůbec první vítězství „back-to-back“ na tehdy ještě „road-curse“ trati na Daytona Beach. Úspěchy dovolily Hudsonu rozšířit své řady a tak se do týmu Hudson připojuje další jezdec – Herb Thomas. Toto duo nadělilo Hornetu během sezóny 1952 celkem deset vítězství. Herb skončil celkově druhý za šampionem Timem Flockem.

Hudson Hornet měl dva karburátory a jeho výkon umocňoval šestiválcový plochý motor. Svou slávu si Hudson získal celkem osmdesáti vyhranými závody a třemi vyhranými šampionáty (1951,1952,1953).

FORD CONVERTIBLE (1956)
Ano a i kabriolety měly v historii NASCAR své místo. Tento Ford byl jedním z nich, jednalo se o typický kabriolet, který byl opatřen kovovou klecí, která chránila řidiče. Kabriolety měly dokonce svou vlastní sérii a sice NASCAR Convertible Division, bohužel se tato série udržela naživu pouze pár let, respektive pár sezón. Inaugurační sezóna se odehrála roku 1956, oficiálně si tato série odbyla pouze čtyři kompletní sezóny. Kabriolety a i právě tento Ford se užívaly i v nejvyšší sérii NASCAR, naposledy potom v roce 1962, kdy se se závoděním rozloučily v Charlotte.

BUICK SPECIAL (1956)
Special produkovaný divizí Buick pod General Motors byl poprvé představen veřejnosti v roce 1936. Později úspěchy tohoto modelu předčil více známý mladší brácha Buick Regal (třetí generace).

CHEVROLET 150 „BLACK WIDOW“ (1957)
Vysoce výkonný model od Chevroletu představil Buck Baker. Chevrolet označuje Černou vdovu za první automobil, který byl vyráběn s myšlenkou, že se bude jednat o závodní vůz. Přezdívku Černá vdova si vůz vysloužil díky svému černo/bílému zbarvení.

FORD STARLINER (1961)
Do tohoto modelu společnosti Ford usedal například Curtis Turner. Tehdejší Starliner přišel do závodního světa přímo z veřejného prodeje a musel být značně upraven. Kromě výkonu (motoru) se musela upravit i vnitřní konstrukce. V roce 1961 si jej vyhlídl tým Wood Brothers, který s ním vstoupil do patnácti závodů. Kromě šest startů z přední linie, dokázal Starliner zakončit závod čtyřikrát uvnitř první pětky. Konkrétně model z roku 1961 má dnes na kontě šest výher od tří řidičů, kteří jej sedlali.

FORD GALAXIE (1965,1966)
Ford Galaxie se oficiálně vyráběl již od roku 1959, v závodních sériích NASCAR byl ale užíván především model z roku 1965, již třetí generace tohoto modelu. Debut si Ford Galaxie odbyl právě roku 1965 na okruhu v Riverside. Usedlo do něj nesčetně jezdců, mezi nimi i Dan Gurney, Ned Jarrett nebo A.J. Foyt. V sezóně 1966 s ním závodil i Fred Lorenzen. Žlutý design vozu a karoserie prý poněkud nešťastně připomínala banán (když jste otevřeli kufr a kapotu). Srpnový závod na Atlantě, ve kterém se Lorenzen měl s tímto modelem blýsknout a dostat na okruhy více Fordů, neskončil příliš slavně, spíše naopak. Lorenzen po nehodě novinářů řekl: „Je to docela těžké řídit banán, který jede rychlostí 145 mil za hodinu.“ Později se na tratích objevila i vylepšená verze FORD GALAXIE FASTBACK. Právě tyto Fordy jsou předchůdci budoucích hvězd automobilového nebe – Fordu Fairlane a Fordu Torino. O nich ale později.

Samozřejmě na závodním poli byly v období první generace k vidění i vozy a modely jiných automobilek, mezi nimi například už i vůbec první Ford Thunderbird, který oficiálně spadá až do třetí generace, Dodge Charger, který je řazen do generace páté a dnes již deseti generační Chevrolet Impala.

Z vozů více typických pro první generaci zmiňme ještě Chevrolet Fox a své zástupce zde měly i vozy Valiant, Chevelle (dnes spadající pod Chevrolet) nebo Chrysler.